Konec léta aneb jak jsem se zbláznila..
Kdyby mi vloni někdo řekl, že běhání se pro mě může stát vášní a že si už neodpustím vzít "pro jistotu" tenisky s sebou kamkoliv pojedu, tak bych se mu vysmála..
Začalo to všechno vloni v červnu..vzala jsem si staré tenisky, Majklovu kšiltovku a hodinky a vyrazila za Porubu. Tam, kde Michal běhával.. chtěla jsem zjistit, co na tom běhání vlastně je a být mu blíž.. jaksi..
Bez ambicí, cílů a vždy s mírnou nechutí k běhu, nemožností udržet jen minimální tempo a bolestí svalů po pidi vzdálenostech jsem JÁ začala.. kousek po kousku, čas od času.. a pak jsem najednou zjistila, že už to s popadáním dechu není až tak tristní a že se mi to dokonce i líbí, dodává energii a sílu. Čistí hlavu. Vždy o kousek dál nebo rychleji..
Přešel podzim, zima, běhání ve sněhu, nové tenisky, večerní běhání s Peťkou na Kopečku s čelovkou, sama v Beskydech u našich, na Skalku v Jíčíně, s VZS v Heřmínovech, založení našeho občanského sdružení BsM, z 5 kilometrů, 10 i 15.. pro radost. a taky Irsko, Slovensko, Švédsko a pořád tenisky s sebou..endorfiny a nadšení.. kochání se přírodou.. vnímání vlastního dechu a potu stékajícího po zádech..tak to je ONO??
Vloni mi kamáradka Marci předhodila, že s ní nikdo na B7 nepůjde, že nikdo z jejích kamarádů není tak šílený.. a tak já řekla, tak to zkusíme spolu, je to daleko, ale můžeme se pokusit něco natrénovat, naběhat a užít si noční trek, dojít kam to půjde..
Nikdo nevěřil a já taky ne, až pak začátkem srpna mě Peťka navnadil na YESenický půlmaraton.. „nechtěla by sis to zkusit, jako přípravu na B7?“.. no to určitě, byla první odpověď, ale už druhý den mi bylo jasno.. 24.srpna jsem se s číslem na hrudi postavila na start na Červenohorském sedle a běžela, běžela s Majklem a pro něj..do cíle s úsměvem za 3:15 a Matyho povzbuzováním „mami makej..“
A pak najednou páteční noc 6.září, stojíme s Marci, Peťkou a Abošem na potemnělém náměstí v Třinci, na pozadí zpěv hymny a pak už jen START.. jasná obloha s hvězdami, chůze krok za krokem, proud čelovek před námi i za námi, příjemné vzpomínání s Marci o minulosti, přítomnosti a budoucnosti, trápeních i radostech, plánech.. známe se tak dlouho, od základní školy, ale takové splynutí duší se neodehrává každý den..najednou je 9,5 hodiny za námi a svítá při výstupu sjezdovkou na Lysou.. nadhera.. snídáme u mohylky a jde se dál..cestou z Lysé se přidáváme ke čtyřčlenné skupince kluků od Prahy a až do cíle se prosmějeme a propovídáme s nimi. Západ slunce při výstupu na Radhošť. krása..Poslední kopec byl nekonečný, ale to asi pro všechny, ale ten pocit, že to už opravdu dojdeme..nepopsatelné.. a nakonec posledních 150 metrů a BĚH do cíle, kde se vzala ta energie po 25 hodinách netuším..Zvládly jsme to, já s jedním pidi puchýřkem pod palcem a bolavými lýtky.. toť vše..
včera jsem se ráno probudila s pocitem, že dnes musím a chci jít běhat..a taky jsem šla, někde u Oder dojatá při dobíhání k autu, při zapadajícím slunci a s výhledem na panorama Beskyd a skoro všech vrcholků..v tu chvíli mi bylo jasné, že příští rok půjdeme znova!!
Marci to přirovnala k pocitům první zamilovanosti, ale bez rizika heartbreaku.. :)
Díky Marci za úžasnou company, Peťkovi za podporu a lásku a TOBĚ Majkle za ukázání cesty..
Zuzka